Vojenské aktivity OUN

Vojenské ústředí sjednocené Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) organizuje kursy terorismu pro „bazoviky“. Bazoviky cvičí používat moderní zbraně, výbušniny, plyny, vyhodnocují praktické případy již realizovaných akcí UVO, nebo podobné akce Pilsudského proti carskému režimu, školí je v šifrování, kódování, utajování a v používání neviditelného inkoustu.

Účastníci kursů mají svůj zvláštní pozdrav. Fašistické zdvižení ruky se slovy Sláva Ukrajině, na což zdravený odpovídá Sláva vůdci. Před spaním se společně modlí desatero ukrajinské revoluce nabádající k teroristickým činům. Součástí výchovy je studium článků v Surmě a Rozbudove naciji. Bazovici přísahají po ukončení kursu věrnost vůdci PUN-u (Providu ukrajinských nacionalistů) a všichni dostávají krycí jména a čísla, podle kterých se znají. Nejednou neznají pravá jména ani svých spolupracovníků. Jména často mění, což téměř znemožňuje zjistit stopy jejich předešlé činnosti. Z takto vycvičených bazoviků se vytvářejí čety s devíti členy s vedoucím. V roce 1932 bylo ve Lvově deset takových čet.

Kursy vedou instruktoři s krycími jmény.

OUN využívá k propagačním účelům také rozhlas. Má vlastní rozhlasové vysílače. Pro cizinu i pro Halič.

Zvláštní kursy existují pro sedláky, řemeslníky, dělníky a vysokoškolskou mládež. Ženy tvoří čety určené pro samaritánskou a výzvědnou službu. Také ony se učí zacházet se zbraněmi. Pod Konovalcovým vlivem jsou i skautské organizace. Tak se dá vysvětlit Tatincův atentát na arcidiákona Szabóa v Užhorodu. OUN dosáhl velkého úspěchu především mezi mládeží, obzvláště mezi studentstvem. Mnoho členů Prosvity, osvětového spolku, je také v UVO.

Podkarpatskou pobočku UVO nezřídilo pražské ústředí. Založili ji Konovalcovi důvěrníci vyslaní speciálně za tímto účelem. Věnují jí velkou pozornost. Naopak, v historických zemích a na Slovensku OUN nevykazuje v poslední době téměř žádnou činnost.“

Konovalec vsadil všechno na Hitlera. V roce 1931 se s ním setkal podruhé. „Netřeba nijak zvlášť skrývat,“ psaly otevřeně jeho noviny, „že nás hitlerismus mimořádně zajímá a že se o něho zcela opíráme.“

Nacisté zvali nového vůdce na řadu schůzek. Zjara 1933 se zúčastnil v Locarnu německo-italského setkání, na němž Rosenberg rozvíjel plán, jak rozdělit Sovětský svaz a vyjmout z něho část pro samostatnou Ukrajinu. Zakrátko se jeho organizace setkala s Němci, pravda, na nižší úrovni a po linii abwehru, gestapa a wehrmachtu. Výsledkem bylo, že byli další členové OUN přijati do řad wehrmachtu a na školení do SA.

V té době se Konovalec seznámil také s novým šéfem hitlerovské rozvědky admirálem Canarisem. Rychle se sblížili. Admirál považoval ukrajinský nacionalismus za nezastupitelný nástroj svých záměrů: vyvolat široké protipolské povstání a založit ukrajinský stát pod německým protektorátem. Canaris své sympatie ke Konovalcovi demonstroval až nezvyklým způsobem. Prý ho měl dokonce rád.

Setkání s německou rozvědkou se konala stále častěji. Jednoho z nich, ve Varšavě, se zúčastnil dokonce mimořádně vyslaný zástupce plukovníka Henneye, šéfa maďarské rozvědky. Další se konalo v rakouském sídle generála Kurmanowicze. Další v italském Beladinu.

Ano, celý dialog sblížení se konal po linii nepolitických struktur, chodilo se zadními vchody. Tato hintertreppenpolitik koneckonců odpovídala německému hodnocení OUN jako nástroje vhodného ke špionáži, diverzím, teroru a rozvracení. Vždyť značná část nacistického vedení hleděla na ukrajinskou emigraci výlučně jako na agenturní materiál. Kontakty OUN s oficiálními představiteli Třetí říše se datovaly až od uchopení moci Hitlerem. Kromě toho jeho dalekosáhlé plány na novou Evropu, tisíciletou říši a podrobení poražených národů byly v příkrém rozporu s představami ukrajinských nacionalistů o velké, samostatné, svobodné Ukrajině, rozprostírající se od Tater po Kavkaz. Proto Hitler ani OUN, ani jiné skupině v tomto ohledu nic konkrétního nesliboval. Tím se stávala pro Ukrajince německá politika nejen politikou velkých nadějí, ale také velkou neznámou. Hitlerova dvojznačnost, rostoucí nároky abwehru na operativní zpravodajství, představy Rohma, Strassera, Goringa, Kocha využít Ukrajinců jako strašáka proti Polákům a Sovětům, názory Rosenberga - ne vždy zasvěceného do Hitlerových plánů - vytvořit na východě federaci pseudosamostatných států Litvy, Běloruska, Ukrajiny, snaha kancléře von Hindenburga, který bez výhrad podporoval hejtmana Skoropadského a nepřipouštěl kandidaturu kdejakých parvenu přišívajících si hvězdičky na nárameníky, to vše vytvářelo půdu pro nejrůznější spekulace, naděje, nejistoty a plány spíš ve stranických kuloárech než na ministerstvu zahraničních věcí. Nedorozumění, nejasnosti, komplikace ve vztazích vedly v některých obdobích až ke krizím. Během jedné z nich přenesl Konovalec své sídlo, byť jen dočasně, z Berlína do Ženevy. Důvodem byla Hitlerova zahraniční politika. Především německo-polské sbližování.

Celou složitou atmosféru věrně ilustroval záznam z 3. dubna 1933, který vypracoval Rosenbergův asistent Schickedanz o Konovalcově návštěvě v nově vytvořeném oddělení mezinárodní politiky NSDAP:

„Pokud jde o Konovalce, nezapůsobil na mě dojmem vůdce národa, či vynikající osobnosti. Podle mého názoru je možné zařadit ho do kategorie lidí s průměrnými schopnostmi. Dojem z jeho asistenta setníka von Jaraje, nebo Jaryho, jak si někdy sám říká, který ho doprovázel s panem von Zangenem a kterého jsem již znal, byl ještě nepříjemnější."

Přestože se Konovalec navlékl do nacistického chomoutu, zapřáhl se do jeho povozu a založením celoukrajinské organizace sloužil nacismu jako málokdo, straničtí pohlaváři si nedělali o svém spojenci žádné iluze. Nepovažovali ho za nikoho jiného, než za obyčejný agenturní přívěšek abwehru se všemi z toho vyplývajícími důsledky.

O rok později, když opět Konovalec v doprovodu Jaryho přijel do Berlína na další důvěrnou poradu, jednali s ním už ne vůbec jako s rovnoprávným partnerem, ale pouze jako s vykonavatelem rozkazů, kterému přikázali ukončit činnost proti Varšavě a zesílit ji proti Československu. Od této schůzky vlastně změnil Konovalec svoji organizaci na pomocný orgán německé tajné policie a agenturu abwehru.

Německý požadavek však narazil na nečekaně silný odpor. Kraj, jeho vedení, jeho nový vedoucí z křídla mladých revolucionářů, odhodlaných ke všemu, se vzepřeli „starým konzervativcům“ a „kavárenským politikům" z emigrace.

Odmítali útlum, požadovali bojovat.

Trvali na zesílení sabotáží, teroru, anarchie, vyvolávání nepokojů.

„Na slovní argumenty žádný Polák nezareaguje, na teror všichni,“ zdůvodňovali. Podle nich měly být na denním pořádku vraždy, žhářství, sabotáže, vyhrožování, „aby psychicky působily v krajně nepřátelském duchu proti polskému státu a lidu“.

A opravdu. Jako odpověď na rozkaz zastavit činnost proti Varšavě krátce po locamské schůzce, na niž Němci s Italy Konovalce pozvali, provokativně zorganizovali ve východním Polsku přes dva tisíce teroristických útoků.

Teprve přísnou výstrahou novému vedoucímu a přímou hrozbou, že Němci v případě neposlušnosti přestanou podporovat OUN, se Konovalcovi podařilo zažehnat nebezpečí a zabránit rozkolu.

Nový vedoucí zemské exekutivy se jmenoval Stěpan Bandera.

Bylo jisté, že s ním a se skupinou jeho vrstevníků vstupují na scénu ukrajinského nacionalismu noví, důležití aktéři.

Buhuš Chňoupek: Banderovci

Třetí část, z kapitoly 9, ze stran 75 - 78

nakladatelství Futura